Štěstí je jen muška, muška zlatá ( „Študáci a kantoři“ – Jaroslav Žák). Štěstí je když děti spí a spotřebiče fungují (Miroslav Plzák). Když se štěstí unaví, sedne i na vola (lidové rčení).
Neexistuje jednotná definice stavu po němž všichni toužíme a který přejeme i svým milým. Nejspíše se lze držet rozboru původu slova kombinujícího zdroj indoevropský i slovanský ve významu „dobrý, nejlepší“ a „úděl“. Jedno slovo – štěstí – má přinejmenším dva významy. První znamená nahodilou, příjemnou okolnost. Druhý význam odpovídá termínu blaženost. Jde tedy o dlouhodobé pozitivní ladění, naplnění svých potřeb a cílů.
Moderní přístupy se zaměřují na druhou významovou variantu (v angličtině v níž publikuje většina badatelů jde o „happiness“ ne tedy o pouhé „luck“). Jde o jednání směřujícím k životnímu naplnění (Erikson). Problémem se zabývající významný psycholog M. Csikszentmihalyi tvrdí, že nejde o něco co nás „potká“. Není to ani něco co lze zákonitě dosáhnout po splnění předem určených předpokladů. Řeší mj. i vztah onoho kýženého pocitu k osudu tj. k událostem jež nám nás působí bez osobního přičinění.
Jisté je, že právě kladné vlivy posilují pocit životního naplnění. Záporné vlivy lze omezit či dokonce zcela ovládnout pokud jsme zcela zaujati subjektivně důležitou, příjemnou činností. V této souvislosti popsal fenomen „flow“ – česky plynutí či proudění. Jde o označení nejlepších okamžiků našich životů, kdy se naše tělo nebo mysl vzepne k hranicím svých možností ve vědomé snaze dosáhnout něčeho obvykle něčím obtížného, co stojí za to.
Život pak „plyne jako voda, lidově “odsejpá“, nezadrhuje se. Vytříbeněji řečeno – život smysluplně a plynule pokračuje aktivitou směřující k naplnění našich cílů. To se snadno řekne, ale jak toho dosáhnout dle citovaného psychologa maďarského původu jež jako mladý muž emigroval do USA?
Patřičnou cestu vymezují následující charakteristiky:
- Vím co mám dělat a to co dělám je v souladu s mým chtěním.
- Nenudím se ani nejsem přepracovaný.
- Události jež mne potkávají mají určitou, pro mne pochopitelnou logiku.
- Vcelku ochotně se soustředím na to co dělám, oč usiluji.
- Plynutí času vnímám jako přiměřené, nevyvádí mne z míry.
- Žiji sám se sebou v míru.
- Okolnosti jež se mne dotýkají hodnotím vcelku jako příznivé.
- Podněty s nimniž se setkávám – včetně rozličných okolností – vnímám jako výzvy. Ne tedy jako nepříjemnosti, úskoky a pouhá trápení. – Moje emoce podporují moji aktivitu.
- Jsem „sám sebe soudcem“ ne tím, kdo se chce za každou cenu zavděčit všem. Tudíž se mnohdy nezavděčí nikomu.
- Jsem realista. Mám radost z toho co je a funguje. Netrápím se tím, co není. – Umím se radovat „teď a nyní“. Tj. z toho, že žiji i z toho dobrého co prožívám. Do jisté míry zde platí „díky za každé nové ráno“.
S výše zmíněným přístupem odpovídajícím směru pozitivní psychologie souvisí model osobní pohody autorek Ryffové a Keyesové. Jde o:
- Přijetí sebe sama, akceptování a poučení se ze své minulosti ať jsme osobní životní scénář dokázali naplnit ke své spokojenosti nebo ne.
- Dobré vztahy sblízkými lidmi a možnost kontaktu s nimi.
- Umět prosadit to,co pro sebe považujeme za podstatné, nepodléhat manipulacím – Vytvoření přijatelného prostředí – “mikrosvěta“ v němž žiji.
- Pocit smysluplnosti svého života.
- Zachovat si schopnost vnímání – „otevřené oči i duši“ na svět, vztahy, věci, okolnosti s tím, že vše mění a může být jinak než jsme byli zvyklí.
Z pohledu základních sociálních potřeb pak býváme spokojeni za
předpokladu: – vědomí vlastní individuality aniž bychom se vyvyšovali či
jinak bojovali s druhými.
– možnosti alespoň částečně ovlivňovat své životní usilování
– respektování ze strany druhých, pro nás významných osob.
