„Pokud ve vztahu trpíte žárlivostí, nesnažte se vyléčit pouze následky. Snažte se nejprve najít, proč žárlíte. V klidu si s partnerem sednete a řekněte mu všechny své pocity a obavy. Měl by vás pochopit, měl vysvětlit své pocity a důvody, proč takto jedná. Dohodněte se na pravidlech komunikace a ty dodržujte.“
Pokud by rada fungovala byla by to jasná zpráva umožňující žárlivost zvládnout. Háček spočívá v tom, že nefunguje. Proč? Žárlivec nebývá ochotný hledat příčiny žárlení u sebe sama. Chce výhradně zdokumentovat oprávněnost svého chování vyplývajícího z pochybení druhého. Kořeny žárlivosti bývají mnohdy dědičné přinejmenším sociálně. To jsou prožitky dané, ex post je nelze změnit. Se žárlivcem si nelze „v klidu sednout“. Samozřejmě bude to požadovat a proklamovat, ale řádově během minut, obvykle ale spíše během sekund začne vyčítat, vyslýchat, kontrolovat atd. Vysvětlit všechny pocity a důvody jednání je úkol pro psychoanalytika po desítkách sezení s pacientem. Rozhodně to nezvládne člověk v konfliktu s výrazným emočním podbarvením. Dohodnout se na pravidlech komunikace samozřejmě jde. Dohoda ovšem ani v nejmenším nezaručuje to, že bude respektována. Typické pro dohody se žárlivcem je, že nejsou z jeho strany respektovány.
Typy žárlivosti
Výrok, když dva dělají totéž není to totéž, platí i v souvislosti se žárlením.
Žárlivost na základě bludu, je doprovázena bludem nevěry protějšku. Žárlivec žárlí prokazatelně na něco co se nestalo. Sám si to vymyslí a zřejmě to i sám sobě opakuje – opakovanému věří.
Chorobná žárlivost je obrazem neschopnosti vyrovnat se s nejistotou o věrnosti partnera. Pokud je i uváděná příčina žárlivosti je buď vymyšlena na základě nepřímých a problematicky interpretovaných důkazů nebo přinejmenším nadsazena. Postiženého děsí právě ona nejistota…co když se tak stane.
Do jisté míry protipólem předchozího je žárlivost podmíněná reálně, ale přesto:
a) Nepřiměřená
Zde k nevěře protějšku prokazatelně došlo. Žárlivci nepřiměřenému se zhroutil svět natolik, že i po léta považuje tuto událost za tragédii prvního řádu.
b) Přiměřená reaktivní žárlivost
Máme-li proč, je normální si samozřejmě s mírou zažárlit. Poté, když pominou důvody, proč žárlíme, je nutno zvládnout sebe sama a k tomu co se stalo se již nevracet.
Zásadním problémem přiměřenosti reakce je jak reagovat na odhalenou nebo reálně očekávanou nevěru.
Normální je negativní reakce probíhající způsobem, který je aktuálně i zvykem v kruzích v nichž se pohybujeme. Pokud by podvedený muž byl Britem v 11. století, bylo by normální, kdyby cizoložné manželce uřízl nos i uši. Za uplynulých tisíc let se reaktivita i ve stresových podmínkách dosti změnila. Řešením není retro z 19. století, kdy Apačové v takto prekérní situaci usekli manželce špičku nosu. Tím jednak snížili její přítažlivost pro druhé, jednoznačně sdělili co se o ní dozvěděli a v neposlední řadě prokázal nesporné zjemnění od zmíněných časů na na počátku druhého tisíciletí. Dnes projevíme nespokojenost samozřejmě výhradně verbálně přičemž se vystříháme jak nadávek tak veškerých projevů, které by mohly být posléze použity a to i velmi tvrdě proti nám. Proti osobám obdařeným parohy působí nejen projevy agrese, ale i určité formy regrese tj. nadměrné závislosti: „Dávám najevo, že mi to vadí, leč projevuji se s mírou. Varuji se silných slov. I zde dbám na vlastní sebeúctu„. Paradoxní je, že alespoň u mužů platívá úměry – „čím hrubější urážka, tím větší náchylnost k následnému sexu“. U žen tomu spíše bývá naopak.
“Viník“ by měl vědět, že pro postiženého není to co se stalo banalita. To znamená, do jisté míry pocítit fakt, že se podvedeného jeho chování dotklo, že je nepovažuje za něco, co lze kdykoliv opakovat. Vhodný je např. postoj: „Mám tě rád/a, dám ti nějaký čas, abys odstranil příčiny mé žárlivosti. Vynasnažím se tě pochopit. Tak jako teď to ale v budoucnu nepůjde.
Desatero proti žárlivosti
Zaručeně platný a na sto procent úspěšný recept proti žárlivosti neexistuje. Proti zbytečnému trápení pomáhají např. následující postupy:
1. Zpochybnit iracionální přesvědčení a domněnky. Začínat u sebe a ctít starou právnickou zásadu – V pochybnostech ve prospěch obžalovaného.
2. Zlepšit komunikační schopnosti. Mluvit spolu o tom co nás spojuje a těší.
Rozhodně ne o tématech vyvolávajících žárlivost.
3. Jednat slušně, nechat protějšek vyspat – neprobírat vše znovu a znovu do noci, neskandalizovat ani nevydírat.
Do našich problémů nezatahovat děti.
4. Vybudovat u žárlivého partnera sebeúctu. Normální žárlící člověk pochopí, že „lépe je mít na hlavě parohy než máslo„ což je citát V. Vančury. Patologický je naopak přístup „nic než věrnost nemá smysl“. Neužívat taktiku cukru a biče – sliby střídají výhrůžky.
5. Vyřešit osobní a vztahové problémy, které patří k žárlivosti. l Život se nemůže – má-li být spokojený – omezit na úvahu typu „věrný či nevěrný” toť otázka. Doporučuji chovat se k protějšku o 20% lépe než dřív. Je to již poznat, ale nedělá to dojem, že si ho chceme koupit.
6. Nemyslet si ani se nevymlouvat na to, že žárlivost je projev lásky. Lze totiž žárlit a nenávidět.
7. Chovat se vstřícně leč nezávisle. Ne jako oddaný, odkopnutý pes.
8. Zvýšit symetrii moci a rozhodování. Žárlivci vyhovuje uzavřené soužití v němž on zaujímá rozhodovací pozici.
9. Nebýt stále spolu. Šli bychom si na nervy…a ani za těchto okolností protějšek neuhlídáíme.
10. Uvědomit si, že vztah ve fázi vzájemné adaptace je něco jiného než romantická zamilovanost. Nevymáhat romantiku za každou cenu a nehladit do vyhlazení.
