Zřejmě na každého z nás už někdy v životě někdo křičel a pravděpodobně se shodneme na tom, že to není nic příjemného. Nejčastějšími emocemi, které přitom prožíváme, jsou stud, strach, bezmoc a hněv. Někdy bychom nejraději utekli nebo toho řvouna něčím pořádně praštili. Tyto reakce však nepatří mezi ty běžnější. Častější je, že člověk začne taky křičet, případně brečet, obhajovat se nebo není schopen slova.
Proč lidé křičí
Napadlo vás někdy přemýšlet nad tím, proč někteří lidé (třeba i vy sami) zvyšují hlasitost svého verbálního projevu nad pro posluchače příjemnou míru? Důvodů může být několik, ale snad v každém z nich hrají hlavní roli emoce.
1) Strach
Někdy člověk začne křičet po prožitku silného strachu, zpravidla když odezní prvotní šok. To jsou potom ty scény na ulici, kdy auto jen o fous mine dítě, které se mu bezmyšlenkovitě rozběhne pod kola a matka hrůzou bez sebe popadne dítě, začne ho bít hlava nehlava a křičet na něj.
2) Nekřičím, jen mluvím důrazně
Jsou lidé, u kterých máme pocit, že na nás křičí. Jenže zdání může klamat. Někteří nemusí zvyšovat hlas proto, že se zlobí, ale třeba jen proto, že tak chtějí zdůraznit to, co říkají, aby je druzí pozorně vnímali. Možná jsou již od dětství zvyklí na to, že je normálně nikdo moc neposlouchá a že proto musí využít všechny prostředky k tomu, aby získali pozornost druhých. Někdy si ani neuvědomují, že mluví tak hlasitě, že si posluchač může myslet, že křičí.
3) Pocit bezmoci
Jistě jste se už někdy dostali do situace, ze které jste byli nešťastní, ale v podstatě jste s ní vůbec nic nemohli dělat. Například když jste zjistili, že si člověk, kterého máte rádi, nějakým svým chováním ubližuje, ale nechce na tom nic měnit. Je to právě ta bezmoc, která vyvolává zoufalství, které se pak člověk ze sebe snaží vykřičet.
Někdy se také k řevu uchýlí lidé, kteří se cítí slabí na to, aby řešili záležitost zralejším způsobem nebo se necítí na tak silné pozici jako jejich „protivník“. Jakousi moc se tedy snaží získat právě tím, že použijí aspoň hlasovou sílu v naději, že tím toho druhého srazí trošku víc na svoji úroveň. To nemusí probíhat vědomě. Člověk prostě cítí potřebu křičet, ale nemusí vědět, proč přesně.
4) Příliš silné emoce
Na druhého máme tendenci křičet také v případě, že je toho na nás prostě moc. Cítíme příliš vzteku nebo smutku a máme dojem, že bychom se zbláznili, kdybychom to ze sebe nedostali ven.
5) Potěšení
No a pak je tu poslední skupina lidí, kteří mají potěšení z toho, že si mohou na nějakou oběť pořádně zařvat. Vychutnávají si svůj pocit moci a to, že mohou svým chováním druhého donutit se bát nebo plakat. Pevně však věřím, že tato skupina není moc rozsáhlá.
Jak se bránit?
Proti křiklounům se často vyplatí použít nějakou z asertivních technik. Bohužel však nefungují na každého. Pokud se například dostanete do střetu s „rozeným“ agresorem, obvykle na něj žádná z následujících technik nezabere. Nicméně zkusit to samozřejmě můžete.
1) Technika otevřených dveří
Když na vás někdo křičí, většinou to bývá proto, že se mu něco na vašem chování nelíbí. Tato technika radí si vyslechnout, co druhému vadí a potom v klidu uznat, že by na jeho výtkách mohlo být něco pravdivého. Samozřejmě to neznamená, že byste měli souhlasit i s neoprávněnou kritikou. Důležité je toho druhého vyslechnout a doptávat se na to, co mu vadí ještě. To, že připustíte, že má v něčem pravdu, křiklouna většinou překvapí, zklidní a začne s ním být rozumná řeč.
Např.: „Ano, máš pravdu v tom, že chodím často domů později, než jsme se domluvili. Měl bych změnit ještě něco?“
2) Pokažená gramofonová deska
Možná si pamatujete, jak to vypadalo, když se na starém gramofonu zasekla deska a opakovala pořád dokola ten samý úsek. Zkuste se inspirovat a v případě, že na vás někdo nespravedlivě křičí, opakujte klidně například: „Nemáš důvod na mě ječet. Udělala jsem přesně to, na čem jsme se dohodli.“
3) Technika sebeotevření
Hodí se zejména v případě, kdy křiklounovi nejde primárně o to, abyste se cítili špatně. Pak často pomůže, když ho upozorníte na to, že se vám nelíbí, že na vás zvyšuje hlas a řeknete mu, jak vám z toho je.
Např.: „Je mi hrozně, když na mě křičíš. Vždycky se mi chce brečet. Můžeme to probrat bez toho?“
Jak už jsem však zmínila, v některých situacích a u některých lidí tyto techniky prostě fungovat nebudou. Někdy se nedá dělat nic jiného, než jednoduše odejít, pokud se řvoun odmítá zklidnit. V tom případě je nejlepší říci například: „Je vidět, že jsi opravu naštvaný, ale mně se nelíbí, že na mě křičíš. Tím se stejně nic nevyřeší. Takže teď odejdu vedle a až budeš připravený si o tom v klidu promluvit, rád to s tebou proberu.“ I tuto taktiku je však nutné použít s jistou dávkou citu, protože některé typy lidí by výše zmíněná věta přivedla k ještě větší zuřivosti.
Především vy sami musíte odhadnout, jaká reakce je v dané situaci nejvhodnější. Záleží na tom, s jakým člověkem právě komunikujete a v jakém vztahu s ním jste. Někdy vám nezbude nic jiného, než se smířit s tím, že na vás ten druhý prostě nějakou dobu křičet bude a doufat, že se brzy vyvzteká.
Dostali jste se však do situace, kdy žijete s člověkem, který na vás křičí při jakékoliv příležitosti? Již nevíte co dělat, jak mu to vysvětlit, odejít od něj nechcete? Každou situaci je třeba řešit individuálně. Pokud potřebujete radu, jsme tu pro vás! ZAVOLEJTE!
