Už v dětství v sobě utváříme strachy, které nás doprovází celý život. Rodiče i škola nás pilně učili, čeho všeho je třeba se bát, ale zapomněli nám říct, jak to překonat. Nejhorší je podlehnout a radši nic nedělat. Jaké strachy si neseme z dětství, a kazí nám náš dospělý život?
Co si pomyslí ostatní?
Odmalička máme sklon porovnávat se s ostatními. A rodiče to v nás bohatě podporují: máme poslouchat je, učitele, starší příbuzné, co nám říkají v televizi… Pořád jsme museli myslet na to, abychom nezesměšnili sami sebe nebo rodiče. Náš osobní Velký bratr.
V dospělosti máme tenhle strach pořád zakořeněný. Chtěli byste zkusit podnikat, ale rodiče by to předem odsoudili k nezdaru. Chtěli byste si na sebe vzít tohle tričko nebo boty na platformě, ale v okolí by to viděli jako směšné. Strach vybočit, vyčlenit sami sebe z uniformního davu ostatních, nás svazuje.
Volby, které v životě učiníme, jsou jen naše. Neustálá obava před tím, co si pomyslí ostatní, nás drží v kolejích, které nejedou do našeho cíle. I když naše cesta připadá rodičům nebo okolí špatná, neznamená to, že taková je. Že to nevyšlo jim, neznamená, že to nevyjde ani vám.
Chyby jsou fatální
Ve škole nás učili, že každá chyba je nevratná a nenapravitelná. Občas
jim v tom pomohli i rodiče. Tu pětku už v životě nevymažeme, když jsme
se nedostali na tuhle školu, zkazili jsme si život, i ta rozbitá váza je
skvrna, kterou si poneseme až do smrti. Kde se tohle vzalo? Kde se
vzalo, že chyby jsou selháním?
Chyby nás naopak posunou vpřed. Kdyby nám v životě jen všechno
vycházelo, neměli bychom jediný důvod, proč se zlepšovat. Život je plný
lidí, kteří svého vrcholu dosáhli až potom, co se odrazili ode dna. Bez
něj by nikdy nenašli tu touhu se dostat dál, jít za tím, co chtějí. A
hlavně by neměli tu zkušenost získanou díky chybě.
Motýli se rodí už s vědomím, co je dobré a čemu se vyhnout. Lidé se
tohle vědomí musí teprve naučit. Proto je tak důležité dělat chyby, když
to nevyjde, můžeme se poučit a zkusit to jinak. Okolí nám stále
předestírá cestu, jak něco dělat. A děsí nás vidinou fatálního selhání,
když to neuděláme. Jak to ale můžeme vědět, když jsme to ani nezkusili?
Změny jsou jen k horšímu
Už
od dětství nás rodiče poučují, že když něčeho dosáhneme, máme se toho
držet. Buďme rádi, že máme práci, že bydlíme poměrně slušně, máme se
držet účesu, protože ten nový neumíme upravovat. I třeba jídelníček.
Naši rodiče se celý život stravovali stylem vepřo-knedlo-zelo, tak proč
bychom to proboha měli měnit?
Je v nás zakořeněný strach udělat krok jinam. Každá změna totiž může
vést na obě strany, k lepšímu, nebo k horšímu. A strach před zhoršením
nás nutí zůstávat na místě. I když se změna naopak ukáže jako dobrá, na
začátku se často cítíme hůř. Tomu se samozřejmě chceme vyhnout, ale
špatné pocity pramení jen z toho, že jsme opustili svou komfortní zónu.
Pohodlnost je něco, čím se sami brzdíme. Raději zůstáváme tam, kde jsme,
protože každá změna nám to může vzít. Abyste se ale posunuli dál,
musíte svou zónu opustit. Špatný pocit pramení z nejistoty.
Přešlapováním na místě stagnujeme a zhoršujeme se, překonáním strachu a
změnou se vyvíjíme . Změna je příležitost, ne problém.
