Aktivita, sebejistota, asertivita, pevná vůle, tah na branku ve smyslu schopnosti určit si cíl a tvrdě za jeho splněním jít, pevné nervy, vysoká frustrační tolerance, odolnost vůči stresu. Tyto a mnohé podobné schopnosti jsou mantrou moderní doby. Lidé tím vším obdařeni si mohou gratulovat. Narodili se na šťastné – uplatnění nabízející planetě. Leč komu není genetikou, výchovou ba ani učením dáno má smůlu. Nedostatky v osobní prezentaci nebývají odpouštěny. Máte-li alespoň občas pocit, že vaší hymnou by mnohla být píseň: “Pryč a pryč je všechno, všechna má nadějě“, přečtěte si následující přehled tvrzení. Počet souhlasů s nimi zaznamenejte.
- Svých přání a cílů nikdy nedosáhnu
- Druzí chtějí toho po mě vždy víc než je možné splnit
- Blízkým lidem se musím obětovat
- Pro lásku je nutno trpět
- Být sám sebou je egoistické
- Když mám někoho rád musím mu vždy a ve všem vyjít vstříc
- Blízcí lidé mne mohou využívat ba i zneužívat. Není možné se bránit
- Jsem k ničemu
- Nikdo mne nemá rád
- Nikomu na mne nezáleží…
- Když mám k někomu blízko tak vztah špatně skončí
- Jen v době nemoci získávám zájem a lásku
- Když je člověku dvacet chce se mu nad životem zvracet…. A když padesát tak také. Jak také jinak ?
- Stačí málo a pro mne to má nedozírné následky
Co souhlas to krok k k tzv. naučené bezmocnosti. Tj. ke stavu závislosti na druhých, neschopnosti prosadit svá práva.
Definice stavu zní:
Iracionální emotivní reagencie
„Hezky česky“ to je – „nerozumná, citová odpověď na podnětovou situaci”.
Jinými slovy tvz. propojují se vlivy psychické, fyzické i sociální. Jde o úzkostnou reakci. Objevuje se zvláště ve vztahu k sociálně náročným situacím. Lze uvažovat o nedostatku sebedůvěry… Situace je obvykle spojena s podceňováním schopností a kvalit výkonu toho kdo jí řeší.
Ilustraci přístupu lze najít mimo jiné v pokusech I. P. Pavlova na počátku dvacátého století.
Když po signálu dostal pes v kleci elektrickou ránu hledal únikové
cesty. Poměrně brzy pochopil, že se oné ráně může vyhnout pokud si
otevře dvířka v kleci a buď uteče nebo přejde do „nešokové“ oblasti.
Jinak se vyvíjela situace pokud byly podněty pro zvíře nejasné, stále se
měnily. To,
co včera pomohlo, dnes nepomáhalo. Pes se nejprve různými náhodnými a
neúspěšnými reakcemi snažil vyhnout šoku. Po několika neúspěšných
pokusech rezignoval. Jen trpně čekal, co se bude dít. Pasivní zůstal i
po otevření klece. Utéci z ní bylo velmi snadné.
K pokusům se vrátil v sedmdesátých letech minulého století Martin
Seligman. O naučené bezmocnosti hovoří u lidí, kteří „uvízli v
situacích vyvolávajících masivní úzkost„ a získali tím dojem, že v
jejich silách není pozitivní ovlivnění životních události. „:Tvrdí
„Bezmocnosti se dá nejen naučit, ale přenáší se i na jiné situace než
jsou ty v nichž původně vznikla“. Někdy se hovoří i o vlivu pocitu
„předurčení“. Jde o představu, že krutý osud coby neměnný úděl je dán
předem, nelze jej změnit.
Vznikají tzv. negativní myšlenky směřující k rezignaci na změnu toho co mi vadí. Např.
1. Nepodložené závěry:Dotyčný si
vysvětlí většinu běžných, často náhodných událostí jako předzvěst
neúspěchu. Mívá své rituály, pověry potvrzující skeptická očekávání.
2. Zkreslený výběr faktů:
Drobný detail vytržený z kontextu vede k obavám Stačí zamračený pohled
nebo delší čekání …… a obava se v souvislosti s negativním očekáváním
jakoby potvrdí.
3. Nepřiměřené zevšeobecňování: „Nepovedlo se mi to jednou. Nikdy se mi nic nepovede”.
Jsou lidé jež takto reagovali na jeden jedinný seznamovací neúspěch.
Obdobně na jeden neúspěšný pokjus o přijetí na vysokou školu.Don třetice
– „poslal jsem životopis jedné firmě a neodpověděli mi, nemá smysl
pokoušet se najít práci….!
4. Přehánění a bagatelizace: Přehánějí se neúspěchy a nepříjemnosti a naopak bagatelizují úspěchy, znalosti a dovednosti.
5. Vztahovačnost: Nadměrná zodpovědnosti a přijímání „viny za vše špatné“. Např.:„ Nepřišel jsem včas, tím jsem to všechno a navždy pokazil”.
6. Pohled černými brýlemi: Vnímáno je
především to co je špatné. V dobrém jsou zdůrazněny sebemenší chyby a
nedostatky. To vše s vědomím, že „vše marno, nakonec to bude špatné“.
Tento přístup shrnuje prvky všech předchozích. Podporuje muimo jiné
vznik psychologické tendence potvrdit předpověď. Tj. toho, že věci často
dopadnpu tak jak očekáváme. Pesimisté nevědomky podporují špatné konce.
Optimisté právě naopak.
„Ze Šavla Pavla“ – pokud možno zdravě se prosazujícího člověka s
globálním nadhledem není možné udělat na počkání ba ani do tří a více
dní. Nedaří se to ani intenzivní psychoterapií dospělých. Docent
Kocourek – významný český psychoanalytik ostatně prohlásil: “Začínat
psychoanalýzu po čtyřicítce má úsmysl. Ovšem jako příprava na smrt.“
Leč ani po přečtení onoho názoru nepropadejte naučené bezmocnosti.
Zamyslete se nad výše uvedeným půltuctem negativních myšlenek a krůček
po krůčku je sami u sebe měňte. Nebojte se. Půjde to.
