Snad každý člověk se ve svém životě potýká s menšími nebo většími problémy. Sice si kolikrát řekneme, jak by bylo krásné, kdybychom nemuseli nic řešit a prostě jen mohli být v klidu šťastní, ale skutečnost je taková, že potíže, se kterými se setkáváme, nás mají něco naučit. A faktem zůstává, že obtíže málokdy jen tak zmizí, aniž bychom k tomu my sami nějakým způsobem přispěli.
Označení viníka
Někteří lidé přesvědčují sebe i okolí, že jsou zcela bezmocnými oběťmi zlých okolností. Oblíbenou metodou, jak sami sebe zbavit kontroly nad situací, je označit jako viníka někoho jiného. Tento člověk doopravdy nemusí být nevinný a je možné, že problémy z velké části vážně způsobuje. Ale zádrhel je v tom, že určení původce všeho zla zpravidla k ničemu nevede. Abychom ukončili něco, v čem nám není dobře, je většinou potřeba něco podniknout, něco změnit. Jenže jednání nebo povaha druhých lidí je hodně těžko ovlivnitelná a přestože se člověk snaží sebevíc, obvykle druhého člověka nijak nevylepší, pokud o to on sám nestojí.
Změny chování
Určitě to znáte ze svého života nebo ze svého okolí: „Byla bych šťastná, kdyby manžel nebyl takový lenoch. Jenže on se pořád nechce změnit.“ „Kdyby šéf nebyl tak náladový a začal se konečně chovat normálně, byl bych v té práci spokojený.“ „Pořád čekám, až mi žena konečně uvaří svíčkovou, ale ona je tak nemožná, že ji to ani nenapadne. Kdyby byla jako normální ženský..“ A tak podobně. Kdyby se sebou druzí něco udělali, byl by náš život kvalitnější.
Jenže druzí se sebou velice často nic dělat nechtějí. Buď proto, že je to jednoduše ani nenapadne nebo je to i napadne, ale nechápou, proč by měli začít něco dělat jinak, když oni osobně k tomu nevidí žádný důvod a věci jim vyhovují takové, jaké jsou. Je však možné, že ani oni nejsou spokojení, ale přesto odmítají zkusit jiné způsoby chování. Změny jsou totiž vždycky riskantní. Nikdy nevíme, co přesně nám přinesou a proto často raději setrváváme ve starém známém. Další věc je ta, že vyžadují úsilí. Někdy dokonce spoustu námahy. A taková námaha dokáže jednoho pořádně odradit. Proto většina lidí sklouzne k pohodlnějšímu „řešení“ – najde si někoho, kdo by se měl změnit spíš než on sám..
A tak se dostáváme do situace, kdy zaměstnanec obviňuje ze své pracovní nespokojenosti šéfa a jeho nadřízený naopak ze své špatné nálady otráveně se tvářící pracovníky. Výsledkem je, že jsou všichni naštvaní a bez energie, ale nikdo s tím nic nedělá.
Začít se změnami u sebe
Z mého pohledu je takřka nemožné změnit někoho jiného než sebe
samotného. Existují samozřejmě i výjimky a někdy se člověku může podařit
ovlivnit někoho dalšího. Záleží vždycky na konkrétním člověku a na
konkrétní situaci. Je přece jen snazší přesvědčit příležitostného
kuřáka, aby přestal kouřit, než proměnit notorického povaleče v
nadšeného sportovce.
Pořád je však efektivnější začít sám u sebe. Své chování můžeme měnit
podle toho, jak se rozhodneme, chování jiných lidí nikoliv. Je
samozřejmě jednodušší svalit vinu na někoho druhého a čekat, až se
umoudří, není to tak namáhavé jako snažit se změnit sám sebe. Akorát to
zpravidla nikam nevede. Zodpovědní za svůj život jsme navíc především my
sami a není fér z naší nespokojenosti obviňovat někoho jiného.
Pokud se nám tedy něco v našem životě nelíbí, je dobré se zamyslet nad
tím, co bychom my sami mohli pro zlepšení situace udělat, zanalyzovat
si, na co máme vliv a na co ne a podle toho se zařídit. Pokud například
chceme žít aktivněji, můžeme začít běhat, to je zcela v naší moci.
Donutit běhat manžela už je mimo dosah našeho vlivu. Můžeme do něj sice
hučet od rána do večera, že by se sebou měl něco dělat, finální
rozhodnutí je ale pouze na něm.
Co dělat pro zlepšení?
Každá situace je jiná a naše možnosti ji měnit také. Někdy nemůžeme pro
zlepšení udělat prakticky vůbec nic, protože stav věcí je na nás
nezávislý. V takových případech je téměř tím jediným, s čím můžeme
pracovat, náš postoj k této záležitosti. Ukažme
si to opět na příkladu s líným manželem… Pokud má žena problém s tím,
že je muž málo aktivní, protože ona by raději trávila volný čas
nějakými pohybovými aktivitami, může to vyřešit tak, že začne být akční
bez manžela. Je dokonce jistá šance, že ho tím motivuje a on se k ní
časem připojí. Každopádně ona se sportu věnuje a nezávisle na něm se
postará o dosažení toho, co chtěla. Je-li však hlavním problémem to, že
manžel je důsledkem své lenosti tlustý, není v její moci to vyřešit. Je
možné s ním o tom promluvit, ale chtít musí on sám. A pokud nechce, tak
se ona může hýbat do roztrhání těla, ale manžel si bude vesele
tloustnout dál. Pokud to jemu nevadí, ona s tím nic nenadělá. V tomto
případě jí zbývají dvě věci – buď manžela opustí, když odmítá přejít na
redukční režim nebo změní svůj postoj k jeho tloušťce a záležitost
uzavře tím, že manžel je sice tlustý, ale zase má spoustu jiných kvalit,
které jsou pro ni důležité a nadváhu mu tedy „odpustí“. Ale fňukání nad
manželovou neatraktivitou a setrvávání v dané situaci i přes
nespokojenost je projevem nezodpovědnosti vůči vlastnímu životu.
Pokud vám tedy vadí nějaké skutečnosti ve vašem světě, hledejte v první
řadě sami u sebe, jaké jsou možnosti změny. Jestliže dojdete k závěru,
že velká část z vašich problémů závisí především na jiném člověku, což
je dost možné, zkuste s ním o situaci promluvit, je-li to možné.
Jestliže s rozmluvou neuspějete, nezbývá vám nic jiného, než změnit
aspoň to málo, co ovlivnit můžete, i kdyby to měl být jen váš přístup.