Jste ve vztahu s partnerkou/partnerem (pro zjednodušení si vezmeme příklad muž – žena) a ona pak z nějakého důvodu přestává komunikovat. Někdy dokonce řekne, že když je naštvaná, tak nemluví. Co s tím, když jedna strana ve vztahu nekomunikuje?
Někteří lidé mají tu strategii v chování, že když jsou naštvaní, když se jim něco nelíbí, nekomunikují či komunikují jen minimálně, sporadicky, uzavřou se do sebe. Nastává tichá domácnost. Otázkou je, co se vlastně děje. V lepším případě druhá strana má alespoň rámcové povědomí o tom, co se vlastně stalo a proč se to děje, v horším případě však nemá ani to podezření. (S podezřeními se vůbec musí opatrně, neb to, že jej máte ještě nutně neznamená, že je opodstatněné, pravdivé…).
Co se může skrývat za nekomunikací partnera? Příčin může být více, podívejme se alespoň na některé z nich.
Neschopnost formulovat co se děje aneb ani ona sama pořádně neví, co se děje. Emocionální stránka je v rozporu se stránkou racionální. Může se dokonce jednat i o nevědomý motiv, tudíž snahy o jeho uchopení a pochopení končí více či méně zdařilou racionalizací (opravdu si „vymyslí“ co se děje a hlavně proč se to děje), která je ovšem celkově vzato spíše nefunkční.
V tomto případě je to záležitost vlastního sebeuvědomění či přímo psychoterapie, kde se právě lze k oněm nevědomým motivům dopátrat, uvědomit (zvědomit) je a pak s nimi dále pracovat. Naléhání a tzv. „tlačení na pilu“ zde nemá žádný efekt, naopak je spíše kontraproduktivní, neboť chceme po ženě něco, co není momentálně v jejích silách.
Obava z toho říci pravdu. Žena ví, co se děje a proč se to děje, ale má strach z toho o tom otevřeně mluvit. Buď z pocitu studu (téma je pro ní osobně nepříjemné a citlivé, stydí se a má pocit, že bude následovat odmítnutí, nepochopení, odsouzení; toto je velmi časté u obětí trestné činnosti) či například také ze strachu z reakci partnera (zda jí neodmítne, nevybuchne, etc…).
Zde je potřeba navodit atmosféru bezpečí a důvěry, přistupovat ke komunikaci otevřeně a aktivně. Aktivní naslouchání je zde také velmi důležité.
„To máš za to“ aneb pasivní agrese. Žena tímto svým chování trestá partnera za něco co udělal či naopak neudělal. Žena tedy ví, co se děje, ale tím, že o tom mlčí, se snaží partnera vytrestat. Problém u tohoto chování je hned dvojí. První je jeho délka. Krátké období mlčení lze akceptovat, ale pokud mlčení trvá déle, není to produktivní strategie. Když žena nekomunikuje krátkou dobu, dává ji to mimo jiné i čas nějak se s danou situací vypořádat, proto je mlčení řádu minut, hodin či dne pochopitelné, pokud však trvá například 3 měsíce (ano, i to je možné), ničemu to nepomůže. Druhý problém je, že je tato mlčící strategie podloženo názorem, že muž přeci ví, co udělal nebo naopak neudělal. To ovšem není vždy pravda, naopak někdy muž neví, co se udělal či neudělal a v takovém případě nekomunikace ze strany partnerky celou situaci ještě ztíží, neboť muž se ve finále nemá šanci dozvědět, co že to vlastně udělal či neudělal a tedy neví, za co je tímto pasivně agresivním způsobem trestán a tedy ani neví, jaké kroky by měl podniknout k nápravě.
Komunikace je základem jakéhokoliv smysluplného mezilidského vztahu
Pokud jeden z partnerů odmítá, zejména dlouhodobě, komunikovat, ničemu tím nepomůže ba naopak. Každý člověk má totiž svou vlastní hranici toho, jak dlouho se v takovém prostředí a v takovém chování dokáže pohybovat a existovat. Po určité době pak nastupují různé tzv. copingové strategie zvládání, jakou je například oplácení tohoto chování. Pak nastává opravdu skvostná situace, kdy už nemluví ani jeden…Jinou možností je, že takového chování povede k rozpadu vztahu, což mimochodem může být i cílem takto nekomunikujícího člověka (z nějakého důvodu neumím či nechci se rozejít, tak to druhé straně tak znepříjemním, až to bude pro ní/něj jediné východisko).
Na komunikaci je nutné pracovat od začátku vztahu a klidně i za pomoci odborníka, pokud je to nutné (mýty o patologizaci vztahu apod. jsou irelevantní).