Toto nebezpečí sice hrozí v každém věku, ale my se budeme krátce zabývat dospívajícími. A dlužno dodat, že stejně platí: On si kvůli té holce zničí život! I chlapci se mohou zbláznit do dívky, která je přinejmenším podle jeho rodičů strhává do (pomyslné ?) propasti. Leckdy je ale ona propast skutečně nebezpečná. Zkrátka citová poblázněnost může potkat „puberťačky“ i „puberťáky“, adolescentky i „adolescenty“. Zabývejme se tedy oběma případy.
A také oběma variantami, co se týče postoje rodičů: Někdy zoufale hledí na to, jak si jejich potomek daným vztahem ubližuje nebo mu je ubližováno (což se často prolíná). Nebo se jedná spíše o více či méně vědomou či nevědomou averzi ke každému, kdo jim chce milované a „vypiplané“ dítě obrazně řečeno vytrhnout z rodičovské náruče, uloupit jim jeho lásku, má na něj najednou větší vliv…?
Především ovšem uveďme, jakých chyb se rodiče mohou dopustit, a paradoxně tak vztah mladých zamilovaných svým postojem upevnit (i v případě, že opravdu není pro nikoho přínosem) na úkor vazby mezi sebou a dítětem, kterou tak naopak mohou nezanedbatelně poškodit.
Hrozí větší riziko chlapcům nebo dívkám?
Častěji propadají vztahu, v němž mohou zcela ztrácet vlastní vůli i osobnost, dívky. Je to dáno mimo jiné tím, že bývají více citově založené, spíše než chlapci touží po výlučném vztahu, leckteré z nich si méně než oni vystačí s kamarádkami, partou.
Ale i děvčata mohou být „pěkná čísla“ a dosti necitlivě „nevybraně“ zacházet se svými protějšky, zvláště jsou-li naopak ti silně citově založení.
V tom však nemusí být jediná příčina, proč někdo do takového vztahu „zabředne“. Jaké vlivy se na tom tedy v nezanedbatelné míře podílejí? V první řadě samozřejmě rodina.
Náhrada rodičovského nezájmu, útěk od jejich diktátu, nebo naopak jejich nápodoba?
Všechny varianty mohou nastat. Každopádně ať už zřejmý nebo „jen“ potomkem subjektivně vnímaný nedostatek zájmu rodičů (ale právě i objektivně ne zcela opodstatněný, ale dotyčným takto vnímán) vede přirozeně k potřebě nahradit tento handicap jiným vztahem. Někdy je to únik k „partě“, někdy zasmušilá uzavřenost, někdy provokativní chování ve snaze připoutat postrádanou pozornost a někdy – náhrada rodinného zázemí, které by mělo být nezlomitelné, trvalé a hluboké – jiným vztahem.
Něco obdobného platí pro případ přísně, diktátorsky vedeného dítěte. Byť
mu opakujete – a je to pravda – že se tak chováte v jeho zájmu a
milujete ho, může toužit po lásce projevované jinak a stane se jeho
prioritou.
I napodobování rodičovského modelu může být zdrojem až
nezdravě prožívané lásky. Spíše výjimečně se odehrává, pokud jsou na
sebe rodiče až přemrštěně fixovaní, mají „ideální vztah“ Potomek dílem
chce mít obdobný, protože jsou jeho vzorem. Nebo oni v rámci svého
„ideálního svazku“ poněkud přehlížejí okolí včetně vlastního dítěte.
Takže se vracíme k problému rodičovského nezájmu – byť opět třeba jen
subjektivně vnímanému.
V souvislosti s nápodobou rodičovského modelu je ovšem častější případ, kdy rozvedený pár upřednostňuje své nové partnery
před dětmi, přinejmenším z jejich úhlu pohledu. Většinou je v této
souvislosti více posuzována matka, s níž potomek žije a od níž především
se očekává bezbřehá mateřská láska. Ale i dospívající dítě zraňuje také
otcův (byť už s rodinou nežije) důraz na novou partnerku.
Je vcelku přirozené, že v takových situacích i „puberťák“ nebo adolescent může opět prahnout po svém výlučném, ideálním vztahu.
Ale já ho miluju!!!
Tím dospívající nejčastěji argumentují i ve chvílích, kdy si zároveň
sami uvědomují, že vše není zcela v pořádku, leckdy jsou kvůli onomu
vztahu častěji nešťastní než šťastní.
Jak postupovat, jakých chyb se vyvarovat?
V první řadě by dítě – byť na hranici dospělosti – mělo ve vás mít
důvěru, vědět, že máte na mysli jeho zájmy a dobro, že si na jeho
problémy uděláte čas a budete je řešit s maximálním pochopením a
vstřícností.
I když jste přesvědčeni, že váš potomek používá svůj partnerský vztah
jako provokaci, zkrátka to dělá „naschvál“, je třeba se zamýšlet a
„pídit“ po tom, proč tomu tak je, co mu schází, nepodléhat poněkud
ješitné představě, že „vy přece děláte všechno dobře“.
Uvědomme si, že dospívající může očekávat, že pokud ho milujete,
oblíbíte si kvůli němu i toho, koho miluje on. Takže je dobré se snažit
dotyčného osobně poznat, nevyhýbat se kontaktu s ním, apriori ho
neodsuzovat. Třeba se jedná o člověka, který je jen momentálně v obtížné
situaci, třeba znáte jen část jeho osobnosti… Každopádně jeho
akceptováním získáte lepší povědomí a „kontrolu“ nad vztahem, váš
potomek nebude „randit“ tajně, kdovíkde…
Především platí, že rodičovské zákazy vesměs v tomto ohledu mnoho
nezmohou a jak již bylo zmíněno, spíš než co jiného zhorší vztahy mezi
rodiči a dospívajícím.
