Věrnost je jedním z klíčových pilířů manželství, ale i soužití “na psí knížku”. Je známo, že jen málokdo z nás zvládne být celoživotně věrný a míra rozvodovosti je poměrně vysoká. Nabízí se tedy řešení v podobě tzv. otevřeného manželství či vztahu, kdy je dovolen fyzický kontakt i s jinými partnery. Jsou lidé, kterým takto domluvený vztah vyhovuje. Může něco takového fungovat? Jaká to má pravidla, výhody či úskalí?
Možná se to jeví nepředstavitelně, ale opravdu takoví lidé jsou. Dle odhadů jich je asi patnáct procent a přijde jim jako normální sexuálně se dělit o partnera. Nutno dodat, že většina mužů, kteří žijí v otevřeném svazku, dopřává tutéž volnost i svým ženám. Ano, pouze většina, ne všichni. Ti ostatní to zdůvodní tím, že jejich žena takovou potřebu nemá. Zkrátka někteří z mužů, jenž preferují otevřený svazek, chápou tuto otevřenost pouze jednostranně.
Uneseme nevěru?
Není neobvyklé, že muž vyznávající otevřený vztah, se cítí dotčeně, když zjistí, že jeho partnerka je mu nevěrná. Nemálo mužů má totiž zato, že u nich je nevěra tak nějak normální, ale u žen nikoli. Je to věc diskuse, ale když už, tak proč by to mělo být dovoleno jen u jednoho pohlaví? Tento článek ale není o polemice, které pohlaví je nevěrnější, nýbrž se snaží analyzovat, jestli jsme schopni nevěru plánovitě snášet.
Když zjistíme, bez ohledu na pohlaví, že nám byl náš partner nevěrný, raní nás to. Bojíme se totiž, že bychom o partnera mohli přijít. Proč má takové utrpení snášet jen žena, zatímco muž si může svobodně užívat? V takovém případě je to polootevřený vztah a ten není fér. Záleží ale samozřejmě na každém páru, jak si to nastaví. Pokud žena narazí na takového muže, potom záhy pochopí, že jiný nebude a buď se s tím smíří nebo odejde. Je to na ní a musí to brát tak, jak to na začátku přijala.
Pokud je sexuální volnost vyrovnaná, má takový vztah pravděpodobně
větší šanci. Ale k tomu, aby to opravdu fungovalo a nikdo netrpěl, je
třeba, aby s takovou otevřeností souhlasily všechny dotčené strany. Ani
tak ale samozřejmě není zaručené, že to nikoho nebude bolet. Takový
vztah zažívá mnohem silnější nápor mnoha emocí. Není to zkrátka v
souladu s přírodou. I po počáteční dohodě to může dříve či později na
jednoho z partnerů dolehnout. Délka trvání takových vztahů tak bývá
velmi nejistá.
Když to tak oba chtějí, tak proč ne?
Styl života, kdy partneři udržují více milostných vztahů najednou, má
svůj název – polyamorie nebo také polyamory. Lidé, kteří se k takovému
vztahu rozhodnou svobodně a vyhovuje jim to tak, to mají prostě jinak.
Vlastně jim dělá svým způsobem dobře, když vidí svého partnera s někým
jiným. Hřeje je to u srdce stejně, jako by se to dělo jim samotným.
Možná je to nepochopitelné, ale má to každopádně i určité praktické
výhody. Když se jdou dva bavit nebo jedou na dovolenou, vždy se najde
někdo, kdo pohlídá děti a domácí mazlíčky nebo zalije kytky.
Polyamorie by se mohla plést s polygamií. Rozdíl je ale zásadní. V
polygamii jde o manželství s více partnery. Dělí se dále na polygynii,
kdy jeden muž má více manželek a polyandrii, kdy má jedna žena více
manželů. Polygamie má na rozdíl od otevřeného vztahu striktní pravidla.
Sex je povolen jen s těmi, se kterými je dotyčný/á sezdán/a. V opačném
případě by se jednalo o nevěru. Tu otevřené manželství vlastně ani nezná
a jediným pravidlem je, že partneři mohou spát s kým chtějí. Manžel či
manželka však mají dominantní postavení a ostatní partneři jsou převážně
sexuální.
Definice otevřeného vztahu je sympatická, každý se rád cítí být
nesvázaný a svobodný. Ale v reálném životě už to vnímáme jinak. Někdo
věrnost potřebuje, někdo bez ní žije a nemá s tím problém. Životnost
otevřených vztahů pravděpodobně nebude vysoká, ale pokud sexuální
otevřenost vyhovuje oběma partnerům, tak ať si ji dopřejí. Pokud se
takoví partneři najdou, kterým otevřený vztah upřímně vyhovuje a ani
jeden tím netrpí, pak může takový vztah vydržet mnohem déle než kdyby
lpěli na věrnosti. Dlouhodobě dnes stejně funguje máloco. A když
stoprocentní věrnosti je schopen málokdo a rozvádí se nakonec nejen ti,
kdo si bez problémů lžou, ale i ti, kdo si říkají vždy pravdu, pak je
těžké něco soudit. Ať každý žije tak, jak mu to vyhovuje, pokud u toho
neubližuje ani sobě, ani druhým.
