Emoce – a co s nimi?

Pojďme se podívat na emoce celkově z trochu jiného úhlu pohledu. V našich životech se setkáváme s nespočtem různých událostí. Události, jimž býváme vystaveni, nejsou jen radostné, veselé, hezké, ale také tragické, neradostné, smutné. Emoce, které vyvolávají – strach, smutek, zlost, jsou zpravidla zvládnuty, nevyplují na povrch, nijak zásadně neovlivňují pracovní nasazení, řeší věci takříkajíc s chladnou hlavou, profesionálně, příslušníci hasičského záchranného sboru tento stav označují jako „autopilota“. Pak se ovšem dostaneme do situace, která v nás najednou emoce vyvolá (film, hračka, apod.) a najednou se projeví v plné síle. O co jde?

Příběh z praxe

Pro ilustraci uvedu příběh¹, který vyprávěl psycholog a profesionální hasič Gord Favelle, v současnosti ředitel Úřadu pro požární ochranu v Manitobě. Vzpomínal na svou misi v Kosovu, kde do jejich stanu přišla malá kosovská dívenka, která se z nějakých důvodů upnula na jejich kolegyni. Prostě se jí držela na každém kroku. Bohužel přišla chvíle, kdy jeho kolegyně musela odjet pryč a dívenku od sebe doslova odehnat. Taková chvíle je nepříjemná i pro silného chlapa. Vzpomínka na tuto situaci se mu vybavila ve chvíli, kdy stál již doma ve dveřích svého obývacího pokoje a viděl v televizi reklamu na McDonald´s. V této reklamě se malá holčička houpala na houpačce. Vždy, když byla nahoře, se usmála. Jakmile byla dole, zesmutněla. Po chvíli se na obrazovce ukázal důvod, proč se smála jen určitou chvíli. Když se zhoupla a byla nahoře, viděla svítící žluté logo společnosti McDonald´s. V ten moment si vzpomněl na dívenku z Kosova a začaly se mu řinout po tváři slzy. Jeho děti, které do té doby sledovaly onu reklamu v televizi, se na něj s údivem dívaly. Po chvíli to komentovaly slovy: „Maminko, tatínek chce jít asi do McDonald´s.“
I když tento příběh končí jaksi „humorně“, mám pocit, že velmi dobře ilustruje to, co zná asi každý z nás.

Co jsou vlastně emoce?

Emoce jsou naše vnitřní subjektivní prožitky, které vyjadřují náš vztah k tomu, co se kolem nás děje, i k nám samým. Emoce nám podávají jasnou zprávu, zda to, co se děje, je pro nás libé, či nelibé, zda z dané události máme radost, či zda jsme v ohrožení. Jak uvádí Vágnerová: „Funkcí emocionality je základní orientace a regulace. Citové prožitky fungují jako bazální a iracionální hodnotící kritérium. Regulují i aktivaci organismu: v tomto smyslu mají aktivizující nebo tlumivý účinek. Regulují a ovlivňují funkce psychické (prožívání a chování) i fyziologické. Citové prožitky slouží jako zpětná vazba. V tomto směru se vztahují i k potřebám, signalizují míru jejich uspokojení.“² Z této definice mimo jiné vyplývá, že emoce se projevují na třech úrovních, a to na rovině fyziologické, kognitivní a behaviorální.
Dovolím si zde uvést ještě jinou definici emocí, jinou nikoliv pouze po stránce obsahové, jako spíše po stránce formální, ke které mám osobně blízko. C. G. Jung popisuje emoce i následovně: „Emoce je na jedné straně alchymický oheň, jehož teplo probouzí všechno k projevu a jehož žár ´omnes superfluitates comburit´, spaluje všechny přebytečnosti – na druhé straně je emoce oním okamžikem, kdy kosa padne na kámen a vykřeše jiskru; emoce je totiž hlavní příčinou veškerého uvědomění. Bez emoce není proměna temnoty ve světlo a netečnosti v pohyb.“!

Někteří autoři uvádějí dělení emocí na takzvaně vyšší a nižší, naopak jiní (například Čírtková⁴) je pro účely svého pojednání nedělí a slova emoce a city používají jako synonyma. I já zde budu tato slova používat jako synonyma, nikoliv proto, že bych s jejich rozdělením na vyšší a nižší nesouhlasil, ale proto, že pro účely našeho tématu toto dělení není stěžejní, a také proto, že systémů dělení emocí existuje více⁵ a je značně problematické⁶.
Jakákoliv situace v nás vyvolává emoce, pocit. Při práci – v profesním životě – emoce upozaďujeme, ať už vědomě potlačením, či nevědomě vytěsněním. Při práci totiž potřebuje hlavně své kognitivní, racionální, myšlenkové funkce. Emoci registrujeme, ale řídíme se hlavně svým rozumem. Pokud ovšem emoce není natolik silná, že jakoby „převezme kontrolu“ a my pak jednáme pod jejím vlivem, například panická ataka. Lékař či hasič se nemůže při výkonu svého povolání nechat naplno ovládat pouze emocemi. Emoce také kromě toho, že informují nás samé o tom, co se s námi děje, slouží k tomu, resp. tedy zejména jejich viditelné projevy na úrovni chování a fyziologických změn, abychom dokázali poznat momentální (duševní) stav druhého jedince. Z tohoto důvodu se lidé, kteří své emoce dávají najevo jen velmi málo, mohou cítit nepochopeni, mít pocit, že jim nikdo nerozumí (druzí totiž zpravidla nedisponují schopností číst jiným myšlenky, a pokud oni nedají své emoce najevo, nepovolí jim alespoň částečný průchod, ostatní pak nemají mnoho možností, jak zjistit, co se s druhým člověkem děje).
Emoce mají vliv i na výkonnost jedince. Dle své intenzity nás mohou jak aktivizovat, tak i utlumovat (například přiměřený strach je zdravý, naopak nepřiměřený, fobický strach nás omezuje). Emoce se projevují i na fyziologické rovině, například zvýšení srdeční aktivity, zrychlené dýchaní, pocení, červenání, jemný motorický neklid, pláč (viz níže) apod.

Emoce mají (mimo jiné) dvě základní charakteristiky, což je jejich délka, tedy čas, časová dimenze a jejich intenzita. Mezi nimi panuje nepřímá úměra, tedy čím větší intenzita, tím je její trvání kratší, a vice versa. Emoce totiž ke své existenci potřebuje energii, které má tělo jen omezené množství.
Co se tedy děje, když svým emocím nedáváme průchod? Můžeme si to představit následovně. Primární funkcí našich emocí je informovat nás o tom, co se děje, a podle toho nás také ovlivnit, „zregulovat“. K tomu disponují jistou energií, která má být určitým způsobem využita (například k mobilizaci naše organismu k útěku apod.). My ovšem tuto emoci plně nepřipustíme, tedy jí ani nedovolíme, aby plně aktivizovala ty složky, které původně aktivizovat měla. To, že takto umíme své emoce ovládat, může být, a zpravidla také je, prospěšné. Otázkou ovšem zůstává, co se s onou emocí (a její energií) stane. Je dobré nechat emoce vyplout, respektive odplout po ukončení dané situace.
Zejména emoce jako strach a hněv mohou část své energie ztratit během zásahu (byly a jsou pro nás důležité z hlediska naší mobilizace a schopnosti přežít). I přesto je dobré s nimi počítat a ve vhodný okamžik je vyventilovat, odreagovat (dle možností a preferencí každého jednotlivce).

Z tohoto hlediska se jako specifická jeví emoce smutku. Smutek je velmi často spojen s pocity bezmoci, nelibosti, zranitelnosti. Smutek je emoce, která nás brzí (inhibuje), nikoliv pohání (aktivizuje). Se smutkem se toho mnoho dělat nedá, proto ho zejména v pracovních situacích vytěsňujeme, smutek si nepřipouštíme. Ovšem tím se ho úplně nezbavíme, onen prožitek smutku v nás stále je (více či méně vědomě spojen s určitými vzpomínkami v naší paměti). Bývá jen otázkou času a vhodné příležitosti, kdy nás na první pohled nijak významný podnět zaujme a probudí v nás ony potlačované pocity smutku (a v různé míře i různé vzpomínky na námi subjektivně prožívané smutné události). Tímto hnutím citů můžeme být překvapeni, ovšem nejedná se o nic patologického či „nenormálního“.

Druhy pláče

Pláč samozřejmě není emoce, ale zato patří k fyziologickým reakcím, které emoce mohou spustit, a proto považuji za důležité jej zde zmínit. Pláč je encyklopedicky definován jako „soubor psychogenně podmíněných fyziologických reakcí provázející subjektivní nepříznivě prožívané emocionální stavy (…) vnější projev hlubokého duševního pohnutí nelibého či libého charakteru, bolesti a intenzivně prožívaných emocí (…) důležitou funkcí pláče je snížení psychického napětí v rámci aktuálního psychického stavu“⁷. Pláč je v naší společnosti někdy vnímán jako něco nepatřičného, škodlivého, nenormálního. Vnímání pláče se ještě navíc liší genderově, u žen je pláč vnímán lépe (tolerantněji) než u mužů (což je ještě posilováno jednou z nejhloupějších vět „Chlapi nepláčou“). Pláč je naopak jedním z přirozených projevů člověka.

Pláče, respektive slz, je více druhů. Skorucak uvádí následující tři typy slz. Slzy bazální jsou přítomny stále, zvlhčují naše oči a pomáhají je čistit od různých nečistot, zejména prachových částic. Reflexní slzy jsou takové, které jsou vyprodukovány ve chvíli, kdy je oko zasaženo nějakou cizí látkou (například slzný plyn, cibulové „aroma“, pepřový sprej). Třetí skupinou slz jsou takzvané duševní slzy, které se objevují při emocionálním stresu (respektive při silné emoci, nejen negativní, ale i pozitivní), utrpení a bolesti⁸. Na rozdíl od předchozích dvou typů mají duševní slzy odlišné chemické složení, obsahují mnohem více hormonů na bázi proteinu (například prolaktin, adrenokortikotropní hormon a zejména leu-enkephalin⁹, což je látka redukující bolest a její vnímání). Kdyby „správní chlapi“ neplakali, měli bychom jich plné čekárny jak u očních lékařů a specialistů, tak také u psychologů, psychiatrů a psychoterapeutů.

Smutku a pláči (stejně jako jiným emocím a fyziologickým procesům s nimi spojeným) je důležité zejména porozumět, pochopit, proč je prožíváme a z čeho pramení. Někdy dokážeme jejich příčiny poznat sami, jindy s pomocí dalších lidí (přátel, kolegů, profesionálů). Právě toto pochopení je klíčem k jejich přijetí a vyrovnání se s nimi jak ve chvíli, kdy jsme jimi zasaženi my sami, tak také ve chvílích, kdy jsou jimi zasaženi jiní lidé. A v neposlední řadě se na smutek nedívejme jen jako na něco negativního, vždyť i smutek je emocí, bez které není proměna temnoty ve světlo a netečnosti v pohyb.