Jistou míru žárlivosti asi poznal každý, kdo je či byl v partnerském vztahu. Je naprosto v pořádku, že se nám nelíbí, když je náš protějšek více než zdrávo obletován jinými osobami našeho pohlaví. Nízká míra žárlivosti by neměla být žádným rizikem pro vztah. Naopak by měla dodat protějšku jistotu, že nám stále není lhostejný.
Zdravě dávkovaná žárlivost dělá vztah zajímavějším a vzrušujícím a tím ho obohacuje a udržuje živý. Nepřiměřené žárlivé scény a vyhrožování už v pořádku nejsou a mohou vztah nenávratně ohrozit. Jak poznat, jaká míra žárlivosti je ještě zdravá a co už je za hranou?
Žárlivost je charakterizována jako emocionální bdělost, která u člověka vyvolává obavu ze ztráty někoho blízkého či jeho pozornosti. O žárlivosti také můžeme hovořit jako o strachu ze srovnání. Máme obavu, že budeme srovnáváni s “konkurencí” a to s sebou nese další strach, že budeme v něčem vnímáni jako horší nebo méně schopní. A jelikož nechceme pocítit neúspěch ani ztratit partnera, je žárlivost přirozená. Ačkoli může trochu ublížit našemu sebevědomí, pokud zůstává ve zdravých mezích, donutí nás se sebou něco udělat, zapracovat na sobě a snažit se být atraktivnější a žádanější pro našeho partnera.
Problém tkví v nízkém sebevědomí
Pokud naše pocity žárlivosti sílí a jejími projevy urážíme a omezujeme našeho partnera, už jsme se dostali za její zdravou mez a pomalu ji můžeme označit za chorobnou. Chorobná žárlivost vypovídá o tom, že si nevěříme, nevnímáme se být dost dobří pro našeho partnera. Tendenci k chorobné žárlivosti mohou mít více lidé, kteří citově strádali v dětství. Nedostatek zájmu, citu a lásky z dětství může mít vliv na naše chování v budoucích partnerských vztazích. Takový člověk si s sebou nese citovou újmu a s tím spojený pocit nedostatečné důvěry v sebe sama.
Pocit nedostatečného sebevědomí může sílit až do té míry, kdy člověk přestává být schopen kontrolovat své chování, dochází u něho k emocionálním výkyvům a stále častěji ho napadají iracionální myšlenky, jenž vytvářejí prostor pro ještě horší pochyby a obavy. Jako normální jsou označovány slabé pocity nejistoty a obavy z poklesu pozornosti partnera, které však zmizí hned, jak přestanou být relevantní. Za tuto normální mez se žárlivost dostává v momentě, kdy svými obavami člověk začne být posedlý a jeho podezřívavost zcela ovládne jeho chování i náladu.
Nepodléhat emocím a komunikovat
Někdo má vedle sebe žárlivce a ani o tom třeba neví. Jsou totiž dva
hlavní způsoby projevu žárlivosti. Někdo v sobě pocity žárlivosti dusí,
uzavírá se do sebe a s nikým o tom nemluví. Pak se ale jednou za čas
může stát, že už musí emoce ven a dotyčný při relativní maličkosti
doslova vybuchne a spustí na partnera všechny nevyřčené křivdy. Zpětně
si třeba uvědomí, že to bylo moc a přijde s omluvou a pocity lítosti.
Tyto typy žárlivců takovým svým chováním ubližují především sami sobě.
Opačným typem je žárlivec, který svým přístupem toho svého partnera
dokonce omezuje. Jeho pocity ho neustále rozrušují, nedokáže se s nimi
vyrovnat. Svou nedůvěru vůči partnerovi tudíž předhazuje při jakékoli
vzájemné konverzaci a toto téma chce stále řešit. V extrémních
případech, kdy jde navíc o agresivní žárlivost, může dotyčný těm svým
emocím podlehnout a může to vyústit až v jeho neadekvátní chování, kdy
svého partnera omezuje v jeho aktivitách. Tyto případy jsou nebezpečné,
protože takový žárlivec už se mnohdy neovládá a partnerovi zakazuje
vůbec třeba chodit ven a ten se tak stává terčem nejen psychického
nátlaku, ale nezřídka i fyzického násilí.
Za žárlivostí, ať už opodstatněnou či nikoli, se skrývá obava ze ztráty
partnera. Je důležitá, protože je určitým kořením vztahu. Ale nesmí v
člověku probudit potřebu svého partnera ovládat. Podezření, že náš
partner nepatří
jenom nám, může být vyjádřeno pouhou narážkou, vtipnou poznámkou nebo i
menší hádkou. Každopádně by měla následovat klidná rozmluva na toto
téma. Když se to ale vyvine do stavu neustálých scén a podezírání, je to
špatně a vztah to může zničit. Pokud u sebe vnímáme opakované pocity
žárlivosti, je vhodné si o tom s partnerem promluvit – o naší obavě, že
bychom ho mohli ztratit. Vyjádříme tím jeho důležitost v našem životě,
dáme mu najevo, že nám na něm záleží.
Pokud mají oba partneři snahu vztah zachránit a udržet, je na místě
komunikace jako základní lék. Je důležité společně hovořit o důvodech k
žárlivosti, neomezovat, ale naopak zintenzivňovat vzájemné intimní
chvíle a všechny své pocity si na rovinu říkat. Oběť žárlení, pokud jí
daný vztah není lhostejný, musí pochopit, že péči potřebuje hlavně
žárlivý partner. Výše uvedené cesty k nápravě mohou obnovit vzájemnou
důvěru ve vztahu, především pro žárlivého partnera. Samozřejmě je nutná
spolupráce, jen vzájemnou snahou docílíme ve vztahu zlepšení. Oba
partneři by měli svým chováním dávat maximálně najevo, že jim ten druhý
není lhostejný. Když budeme myslet na náš vztah – na nás oba a ne pouze
sami na sebe, měla by to být správná cesta.
