Často býváme netrpěliví a to tím spíš, pokud nás čeká něco příjemného, na co se těšíme. Specialisté na netrpělivost při očekávání něčeho příjemného jsou děti, avšak i mnohým dospělým někdy dělá problém odolat a na touženou záležitost si počkat. Přitom na naší schopnosti počkat, odolat pokušení a případně odsunout potěšení na pozdější dobu do značné míry závisí naše štěstí a úspěšnost.
Tato naše schopnost ukazuje, jak jsme schopni zanalyzovat a porovnat přítomné a budoucí hodnoty. Ukazuje, jak jsme schopni ovládat sami sebe a udržet na uzdě všechny svoje pohnutky a touhy. To celé může mít určitý vliv na to, jak se nám daří.
Jistý americký psycholog Walter Mischel prováděl v průběhu druhé poloviny 20. století výzkumy, v rámci kterých zkoumal u dětí schopnost odolat a nevzít si bonbon. Odměnou jim byl po určité době další bonbon navíc. Tyto výzkumy jsou ve světě známé jako Marshmallow test a v pozdějším věku u zkoumaných dětí rovněž sledovaly, jak se daným dětem dál v životě daří. Z výsledků těchto výzkumů jsou patrné souvislosti, jenž poukazují na to, že děti, které byly odolnější a bonbon si nevzaly, se ukázaly být v pozdějším životě úspěšnější. Výsledky srovnání ukázaly, že odolnější a trpělivější děti se v pozdějším věku vyznačovaly vyšším sebevědomím, lepší odolností vůči zklamání a stresu a tím, že snáze plnily své cíle.
Umění, kterému se lze naučit
Z výsledků výše uvedených výzkumů je tedy patrné, že umění počkat a odložit potěšení je pravděpodobně předzvěstí lepších životních úspěchů. Dá se předvídat, že takový člověk bude dosahovat lepších výsledků ve škole i dále v pracovním životě. Samozřejmě především v psychologii nic neplatí na 100% a i proto mnozí psychologové v minulosti tyto souvislosti zpochybňovali. Výzkumy související s jejich úsilím však většinou pouze potvrdily původní výsledky. Některé z pozdějších výzkumů vycházejících z Marshmallow testu dané souvislosti ještě doplnily. Pokud měly zkoumané děti s daným výzkumníkem předchozí zkušenost, při které odhalily jeho nespolehlivost (slibovaná odměna se neuskutečnila), během další výzvy se už ani nesnažily uspět a neodolaly. Na naše rozhodovací procesy má totiž vliv nejen umění sebekontroly, ale také spolehlivost okolí. Pokud něčemu nedůvěřujeme, budeme tím méně schopni se překonávat a usilovat o zvládnutí výzev.
Dá se říci, že na základě výše uvedeného lze chápat umění sebekontroly jako klíč k úspěchu ve všech oblastech života. Vysvětlení ale může být i takové, že nastavení naší sebekontroly v dětství ovlivní naše budoucí štěstí, s čím už později nic nenaděláme. To je lehce stresující, ale není nutné se toho obávat, protože umění sebekontroly si lze osvojit. Jde o to, naučit se pracovat s vlastní vůlí. Dobrým příkladem může být chuť na sladké, které už nechceme pokaždé podlehnout. Pak nám může pomoci, když se naučíme a zažijeme si určitou intenci – např. “Vždy, když dostanu chuť na sladké, vypiji sklenici vody.” Lehko se to plánuje a těžko dodržuje, ale jakmile to jednou prolomíme a zvládneme dodržet, dále už to půjde čím dál snadněji. Čím více si to zažijeme, tím více budeme mít sebekontrolu v této oblasti pod palcem.
Štěstí nestojí na jedné noze
Oblastí, ve kterých bychom potřebovali zlepšit naší sebekontrolu, má každý z nás pravděpodobně více. Zkoušet ji zlepšovat můžeme nejprve v rámci jedné oblasti a pak postupně v těch dalších. Jen stěží nám to půjde bez problémů hned ve všem, protože naučit se sebekontrole není jednoduché. Budeme-li však důslední a trpěliví, každý náš úspěšný krok povede k lepšímu sebevědomí. Je důležité si uvědomit, že naše schopnost ovládat se může sice ovlivňovat naše životní úspěchy, ale není tím jediným, na čem stojí naše štěstí. Můžeme být v životě spokojení, ačkoli nejsme mistři sebekontroly jednoduše proto, že jsme silní v jiných schopnostech či vlastnostech. Čím lépe budeme schopni sebekontroly, tím ke svému štěstí můžeme výrazně přispět, ale nemělo by to být na úkor našich jiných stránek. Vše by mělo být přiměřené. Máme-li i ostatní vlastnosti a osobnostní stránky tak nějak vyrovnané, pak můžeme být v životě spokojení a šťastní, i když občas “ujedeme”.