Hlavním pilířem partnerských vztahů bývá vzájemná komunikace. Aby si partneři rozuměli a chápali se, musí spolu mluvit. Pouze když budou znát jeden druhého, své city a prožitky, může se mezi takovými partnery vyvinout skutečná láska. Někdy ale třeba partnerovi neříkáme úplně vše, ať už proto abychom se vyhnuli vzájemnému konfliktu nebo protože jsme přesvědčeni, že některé věci nemá smysl s partnerem řešit. Často to může vést k budoucím problémům ve vztahu, protože neřešené pochyby a problémy pouze dělají vztah nezdravým. Co když je ale v některých případech opravdu lepší raději nemluvit?
V partnerských vztazích bývá obvyklé, že se postupem času může začít vytrácet komunikace. Člověk snadno získá pocit, že se mu na tom druhém už spíše více věcí nelíbí, než líbí. Když pak konečně zahájíme partnerskou komunikaci, většinou spustíme právě to vše negativní, co máme na srdci. Příjemné a milé každodenní záležitosti už snad ani nevnímáme. To je velká škoda. Pokud začneme s partnerem řešit už jen nepříjemnosti, vztah to může velmi negativně ovlivnit. Je to určitě lepší než spolu nemluvit vůbec, ale nejlepší je zkusit některé věci spolknout a buď je vůbec neříct nebo, v ideálním případě, zkusit místo toho říct pro změnu něco milého.
Neřešme každou hloupost
Řekněme si totiž narovinu, že někdy řešíme malichernosti. Nejeden pár se dostane do stavu, kdy jednomu na druhém vadí každá hloupost, jako kdyby vůči němu a určitým jeho činnostem nebo pouhým pohybům získával skoro averzi. Reagujeme vůči druhému podrážděně, aniž bychom už měli na co ještě, než nám stihne vše potřebné říct. Sem tam má na takové nálady právo každý, ale nesmí se to stát každodenním postojem vůči druhému. Samozřejmě není řešení mlčet o tom, co nám vadí. Pokud ale chceme řešit i to, jak se na nás druhý podíval, měli bychom opravdu raději na chvíli mlčet. A spíše se zamyslet nad tím, co naší averzi způsobuje.
Při řešení partnerských vztahů a problémů s nimi souvisejících se vždy
dočítáme či doslýcháme, že je klíčové, aby spolu partneři o všem
mluvili. Ano, jakmile se vytratí komunikace, je to špatně. Je ale velký
rozdíl v tom, když spolu partneři nemluví proto, že k sobě ztratili
veškeré pouto a blízkost anebo proto, že zrovna nemáme náladu se opět
zmítat v bludném kruhu argumentů, proč jsme řekli to a ono a nekonečného
obviňování a obhajování se, z kterého není úniku. Když si tímto párkrát
projdeme, možná pochopíme, kde je ta hranice, kdy má smysl v danou
chvíli mluvit a řešit a kdy nemá, protože by stejně výsledkem bylo jen
to, že se budeme oba cítit zle.
Akceptujme svá pochybení
Dříve či později totiž partneři dokážou vycítit moment, kdy argumenty a
vysvětlování povedou pouze k vzájemnému naštvání a pocitům viny a
ublížení. Tím se pak oba partneři mohou postupně odcizovat. Po takové
zkušenosti, když to partneři zvládnou včas odhadnout, jelikož už
poznají, co se v druhém odehrává, je lepší dané momenty přejít bez
mluvení. Abychom byli takového odhadu schopni, musíme toho druhého dobře
znát a chápat jeho nitro. Musíme vědět, kde má jaká snadno zranitelná
místa a co u něj dokáže vyvolat emocionální výbuch. A především musíme
znát tato místa a spouštěče u sebe. Není dobré vyhýbat se citlivým a
složitým tématům komunikace, ale ani není
dobré se v tom zbytečně vrtat a ubližovat si. Jestliže se s partnerem
vzájemně respektujeme, měli bychom umět přejít přes partnerovy méně
oblíbené reakce bez zbytečné dramatizace.
Právě respekt a úcta by měly být základem každého partnerského vztahu.
Nekonečné vytahování a nimrání se ve starých křivdách vztahu v žádném
případě neprospěje. Chce to nečekat od druhého víc, než je zdrávo a
neházet na něj zodpovědnost za naplnění všech našich potřeb. Alespoň
určitou dávku motivace a podpory si musíme umět vštípit sami. To je
důležitý krok k tomu, abychom měli rádi sami sebe. Teprve tehdy budeme
schopni plnohodnotné lásky k někomu druhému. Budeme-li ohleduplní vůči
svým vroubkům, snadněji je zvládneme respektovat u partnera.
Odpustíme-li si občas alespoň zlomek toho, co máme na jazyku, možná tím
pro toho druhého a pro vztah, tudíž i sami pro sebe, uděláme mnohem víc,
než bychom si mysleli.
