Zřejmě každý z nás někdy v životě někoho kritizoval nebo byl za něco kritizován. V prvním případě existují i lidé, kteří se v kritizování druhých dokonce vyžívají. V druhém případě platí, že kritika málokoho z nás nechává chladným.
A ani při tom nezáleží, jestli nás kritikou uštědřil náš partner, nadřízený nebo třeba kamarád či kamarádka. Kritika se zkrátka většinou více či méně dotkne každého. Nejprve pocítíme lítost a další vývoj už záleží na každém z nás. Někdo se urazí a přestane s kritikem mluvit, jiný začne chrlit argumenty na svou obhajobu, strategií dalšího může být útok, při kterém mnohdy vyjádříme dosud nevyřčenou nelibost jakéhokoli druhu. Přitom je to často zbytečné. Když se ke kritice postavíme čelem, může být pro nás v konečném důsledku velmi přínosná. Jak s ní tedy naložit?
V první řadě je potřeba umět odlišit, jestli je nám adresovaná kritika opodstatněná a tedy může být konstruktivní nebo je zbytečná. Zbytečnou kritiku můžeme vypustit a neřešit. Opodstatněná, konstruktivní kritika má schopnost nás posunout dál, rozvinout nás. Je pro náš správný vývoj velmi důležitá. Konstruktivní kritika nám pomáhá růst jak v osobním, tak v pracovním životě. I konstruktivní kritika však musí být podána s určitým citem. Když chceme vůči někomu vyjádřit kritický postoj, je správné dělat to s cílem kritizovanému člověku pomoct, aby se zlepšil a posunul dál, ne s cílem dotyčného ranit. Nevhodně zvolená, ostrá slova nám v ničem nepomohou a druhému mohou zbytečně ublížit. Neměli bychom myslet jenom na sebe a měli bychom být schopni určité empatie.
