Když se nás někdo zeptá, jestli jsme pověrčiví, kýveme hlavou, že to teda určitě ne. Začneme-li o tom přemýšlet, najednou se nám vybavují pověry, které chtě nechtě dodržujeme či se jich obáváme. Jako třeba svatba v květnu, černá kočka přes cestu, pátek třináctého nebo ruce křížem při přípitku. Jak přistupovat k dodržování pověr, dokázat se jim zároveň smát a nepodlehnout jim více než je zdrávo?
Výše uvedené pověry a řada dalších patří spíše k těm běžnějším, přesto i jejich přehnané dodržování může vést do psychiatrické ordinace. Podle studie italských psychiatrů se totiž ukazuje, že pověrčiví lidé, kteří si díky nejrůznějším rituálům rádoby nešlapou po štěstí, mohou v budoucnu více pravděpodobně trpět úzkostmi a depresemi. Urputné dodržování většího množství malých rituálů nás může nejen obrat o spoustu času, ale hlavně nás v konečném důsledku mohou stresovat natolik, že při nedodržení byť jen jednoho jediného z nich ani nevyjdeme z domu, případně večer neusneme.
Pověry mohou zmírňovat stres
Tyto malé rituály (např. vykročení pravou nohou, dvakrát zkontrolovat sporák apod.) jsou pro nás však důležité. Představují určité ujištění, že všechno nemáme nutně jen ve svých rukách. Tudíž nám přináší úlevu, trochu odlehčují z naší odpovědnosti. V minulosti si lidé nedokázali objasnit příčiny různých přírodních jevů a s nimi souvisejících skutečností, a tak vznikaly různé pověsti, legendy a také pověry. Měly za úkol nejen objasňovat, ale především omlouvat a ospravedlňovat – dotyčného, který se tou pověrou “oháněl” – jeho nezdary. Pokud se mu něco nepovedlo, mohly za to přece střepy z rozbitého zrcadla nebo to, že vstal nesprávnou nohou z postele. Každý to chápal tak, že měl prostě smůlu a ne jako jeho neschopnost. V dnešní době si často myslíme, že na všechno stačíme sami, chceme mít všechno pod kontrolou. A tak se v momentech, kdy si sami nedokážeme poradit, snažíme hledat “berličku”. V tom nám pomáhají právě také různé rituály či pověry.
Pověra představuje víru v neskutečné jevy či děje, které mají přisouzenu smyšlenou nadpřirozenou schopnost ovlivňovat budoucnost. Nejčastěji zmiňovanou a také dodržovanou pověrou je smůlu nosící pátek třináctého. Statistiky jednoho britského autoklubu ukázaly, že více než polovina řidičů v pátek třináctého radši vůbec nesedne do auta.
Někdy se může jednat o náhodné jevy, jenž nemají žádnou příčinnou
souvislost. Příkladem může být středověk, ve kterém se pověry dodržovaly
ve velkém. V té době se při morových epidemiích zvonilo na zvony,
ačkoli vedlejší efekt tohoto zvonění – plašení krys jakožto přenašečů
nemoci – si nikdo neuvědomoval. Pověry tedy mohou dokonce i zachraňovat
životy.
Snad u žádné pověry se nedá přesně zjistit její původ, ani počet mrtvých
či jiných neštěstí, která mají při jejich nedodržování na svědomí.
Obecně se však dá říci, že pověrčivější jsou národy s velkým podílem
věřících. Z Evropy to jsou například Italové nebo Španělé.
Neexistuje žádný racionální důvod, proč pověrám věřit. Přesto je často
dodržujeme. To, že jim věříme, vychází z našeho povědomí. V dětství jsme
slyšeli mnoho pohádek a věřili, že existují draci, čerti a čarodějnice.
Pověry jsou v podstatě takovou dětskou vírou přenesenou do dospělosti.
Všeho moc škodí
Pověry vznikly jako důsledek nějaké negativní události. Nejdříve nastala
konkrétní špatná událost, kterou se pak dotyčný snažil objasnit a najít
příčinu. A vzpomněl si třeba na černou kočku, která mu před událostí
přeběhla přes cestu. Mohlo to být celé dáno do souvislosti pouhou
náhodou a chudák kočka je v tom nevině. A pokud je to tak i s dalšími
pověrami, pak je potřeba se jim spíše zasmát než je bezhlavě dodržovat.
Když nám pověry přerostou přes hlavu, bez jejich dodržování se
neobejdeme a je jich tolik, že nám znepříjemňují život, pak je vyhledání
pomoci a kontaktování psychiatra namístě. Může se totiž jednat o tzv.
obsedantně- kompulzivní poruchu. Člověk, který touto poruchou trpí, je
zahrnut nepříjemnými myšlenkami a úlevu od nich mu přináší právě
nejrůznější rituály (několikanásobná kontrola zamknutých dveří,
nešlapání na víka od kanálů či listí apod.). Pověry bychom si tedy
neměli nechat přerůst přes hlavu. Mohlo by se stát, že z nich začneme
tak trochu bláznit.
Proč se nakonec zachováme podle pověry, když o sobě tvrdíme, že nejsme
pověrčiví? Náš mozek vyhodnotí vynaložené úsilí třeba na provedení
zaklepání na dřevo jako mnohem menší, v porovnání s tím, k čemu by mohlo
dojít, pokud bychom ten jednoduchý úkon neudělali. Určité pověry mohou
mít pozitivní vliv na naší psychiku, protože nás zbavují stresu. Pokud
nám však pověrčivost a s ní spojené naše chování negativně zasahuje do
života, pak to náš život spíše ničí, než posiluje. I zde tedy platí, že
všeho moc škodí.
